© assistierte Suizid der Kessler-Zwillinge
Asistovaná sebevražda sestřenic Kesslerových vyvolala v zemi širokou odezvu. Dvě ženy, spojeny v životě i v smrti, rozproudily debatu, která klade otázky politice, etice i náboženství. Zatímco Německá společnost pro humánní umírání (DGHS) považuje právní rámec za jednoznačný, Karl Lauterbach varuje před nebezpečnými mezerami. Tento případ opět vrací do středu pozornosti otázku, jak svobodně může člověk rozhodovat o konci svého života.
Asistovaná sebevražda sestřenic Kesslerových: případ, který vzbudil pozornost
S úmrtím Alice a Ellen Kesslerových, dvou ikon německé zábavy, získala diskuse o asistované smrti konkrétní podobu. Jejich asistovaná sebevražda nebyla náhlým rozhodnutím, ale pečlivě promyšleným krokem. Doprovázela ji DGHS, která zdůraznila: „Právní aspekty jsou jasně vymezené.“ Avšak zatímco společnost vytyčuje jasné hranice, Lauterbach varuje před opatrností.
Bývalý ministr zdravotnictví vynesl jasný soud: současná situace není z morálního hlediska udržitelná. V rozhovoru pro Rheinische Post zdůraznil, že existuje příliš mnoho nejistot. Nelze zaručit, že všechny osoby, které tento krok podniknou, činí tak zcela svobodně a jsou psychicky stabilní. „Psychické nemoci či tlak zvenčí nemohou ovlivňovat takové rozhodnutí,“ dodal. Obzvlášť znepokojující jsou pro něj komerční poskytovatelé – smrt by se podle něj neměla stát produktem trhu. Výzvou je zavedení ochranného opatření, které umožní skutečnou autonomii bez možnosti zneužití.
Jeho požadavek směřuje k systému, jenž respektuje svobodu, ale zároveň zabraňuje zneužívání. Je to těžké vyvážení, které zatím žádná vláda nezvládla.
Poslední společný krok
Zpráva o asistované smrti sestřenic Kesslerových zasáhla mnoho lidí. Ve věku 89 let, po životě plném náročné disciplíny, hudby a slávy, se obě rozhodly ukončit život společně. DGHS potvrdila, že smrt byla iniciována plně svobodně a s vlastním rozhodnutím obou žen.
Prezident DGHS Robert Roßbruch uvedl v rozhovoru pro MDR AKTUELL, že asistovaná sebevražda je legální pouze tehdy, pokud ji vykonává osoba sama z vlastní odpovědnosti. „Musí jít o čin vycházející od dotyčné osoby, jinak by šlo o usmrcení jinou osobou,“ vysvětlil Roßbruch. Lékař pouze asistoval, například poskytnutím léku, který si pacient aplikoval sám.
Tato forma ukončení života je zákonná za podmínek:
• osoba musí být schopná právního myšlení;
• rozhodnutí musí být svobodné, trvalé a dobře promyšlené;
• psychické onemocnění nemusejí automaticky vylučovat asistovaný odchod, ale vyžaduje se lékařské posouzení.
Roßbruch zdůrazňuje, že zde není žádné právní nejasnosti. „Federální ústavní soud již stanovil jasný rámec. Neexistuje žádný právní vakuum.“
Mezi zákonem a svědomím
Právní podklad pro asistovanou sebevraždu sestřenic Kesslerových vychází z rozsudku ústavního soudu v Karlsruhe. V roce 2015 byl zaveden §217 trestního zákoníku – „profesionální podpora sebevraždy“ byla zakázána, což prakticky znemožnilo profesionální asistenci při umírání.
Avšak v roce 2020 ústavní soud tento zákaz zrušil. Strategicky rozhodl, že je v rozporu s ústavou, protože porušuje základní právo na autonomní rozhodnutí o konci života. Soud rovněž vyzval k zavedení ochranného konceptu, který má zabránit nátlaku nebo zneužití.
Takový ochranný mechanismus však dosud nebyl zaveden. Chybí zákon nebo jednotná regulace na celostátní úrovni. Lauterbach toto považuje za neudržitelné. Zdůrazňuje naléhavou potřebu jasných pravidel, například kdo může asistenci poskytovat, jak ověřovat dobrovolnost a kdo chrání psychicky nemocné.
DGHS tento názor nesdílí. Prezident Roßbruch tvrdí: „Nová regulace by přinesla jen další byrokratické překážky. Důležité je důvěřovat odpovědnosti jednotlivce.“
Jde o rozpor mezi svobodou a péčí – mezi právem rozhodovat a strachem z možného zneužití.
Víra, morálka a otázka důstojnosti
Zatímco právníci debatují o paragrafových textech, společnost řeší morální aspekty. I církev se vyjadřuje ke kauze. Mnichovský farář Rainer Maria Schießler v deníku Abendzeitung uvedl postoj církve: „Člověk by neměl rozhodovat o svém odchodu ze života. Toto právo přísluší Bohu.“
Zároveň však Schießler přiznává vlastní kritiku: „Dříve jsme odsuzovali ty, kteří si vzali život – to bylo chybné.“ Dnes se k tématu přistupuje s větším soucitem. „Podporujeme pozůstalé, modlíme se za zemřelé, nejsme soudci.“
Právě tato proměna postojů církve ilustruje, jak se společenský pohled na smrt a důstojnost mění. Tam, kde dříve vládlo mlčení a stud, dnes probíhá otevřená debata. Asistovaná sebevražda sestřenic Kesslerových znovu nastolila diskusi, která přerostla rámec konkrétního případu.
Mnozí si kladou otázku: „Kdy je život ještě hodný žití? A kdo by o tom měl rozhodovat?“
Otevřená kapitola
Čtyři roky po rozhodnutí ústavního soudu v Karlsruhe zůstává asistovaná sebevražda sestřenic Kesslerových milníkem – nejen pro veřejné debaty, ale i pro legislativu. Lauterbach usiluje o nová pravidla, která zajistí právní jistotu, aniž by omezila právo na samostatné rozhodování. DGHS naopak trvá na důvěře v zodpovědnost jednotlivců.
Zatím není jasné, zda německý Bundestag brzy přijme zákon. Politická většina pro reformu chybí. Etické napětí přetrvává.
Jisté však je, že poslední krok Alice a Ellen Kesslerových měl hlubší dopady, než lze očekávat. Oživil diskusi, které se Německo dlouhou dobu vyhýbalo – o životě, smrti a právu svobodně rozhodovat o obojím.
