© Kirchensteuer
Kdo je v Německu členem církve, automaticky platí církevní daň – často bez toho, aby kdykoli výslovně souhlasil. Měsíčně tato částka odejde nenápadně spolu s výplatní páskou, pevně zakotvena v systému, kterému většina už nerozumí. Zatímco daň z příjmu či DPH jsou zákonnými povinnostmi, u církevní daně platí zvláštnost: ten, kdo se vystoupí, již platit nemusí. A právě to mnozí nevědí.
Co vlastně znamená církevní daň
Přibližně 37,6 milionů Němců jsou členy křesťanských církví – evangelických nebo katolických. Svými příspěvky přispívají k největší dobrovolné dani v zemi. Církevní daň není státním donucením, ale platbou vybíranou prostřednictvím finančního úřadu u těch, kdo jsou členy náboženských společenství využívajících německý model církevních daní.
Výše daně je přímo závislá na dani z příjmu. V Bavorsku a Bádensku-Württembersku činí sazba 8 procent, zatímco v ostatních zemských spolkových státech 9 procent. Při příjmu kolem 30 000 eur hrubého za rok se zaplatí přibližně 4 300 eur na dani z příjmu a navíc mezi 340 a 390 eur církevní daně. Tato částka se stahuje automaticky z měsíční mzdy – bez nutnosti něčeho dalšího.
Finance směřují k církvi, která je využívá k financování pastorační péče, sociálních zařízení a vzdělávacích institucí. Mateřské školky, školy, hospice či charitativní organizace – všechny z nich z toho těží. Mnoho věřících vnímá tento příspěvek jako podporu společenské soudržnosti. Jiní ho považují za zátěž, obzvláště pokud s církví již nemají žádný vztah.
Diskuse o tomto tématu je dlouhodobá, ale dnes populárnější než kdy dříve. S klesajícím počtem členů a rostoucí odstupností od církevní instituce si mnozí kladou otázku: Proč vlastně platím – a jak se mohu zbavit?
Jak probíhá odchod z církve – krok za krokem
Kdo nechce už platit církevní daň, musí svůj odchod oficiálně oznámit. Nestačí obyčejný e-mail. Podle informace spolkové správy spravedlnosti Severního Porýní-Vestfálska je nutné zajít na okresní soud nebo k notáři. Ve městech jako Dortmund lze sjednat termín online a dostavit se osobně.
Formality jsou jednoduché, ale pevně stanovené. K vyřizování je třeba platný občanský průkaz nebo cestovní pas. Plnou moc nelze použít, vystoupení je nutné osobní. Správní poplatek činí 30 eur, který je zpravidla hrazen v hotovosti či kartou přímo na místě.
Po podání oznámení obdrží účastník potvrzení o odchodu. To nabývá platnosti tentýž den, a soud automaticky informuje příslušnou městskou nebo obecní správu. Ta předá data finančnímu úřadu, který podle toho změní elektronické daňové údaje. Od dalšího měsíce již církevní daň odpadá.
Zajímavostí je, že odejít lze kdykoliv během roku a daň se platí jen do této chvíle. Nicméně vrácení již zaplacených částek nenastává.
Sami akt je rychlý a často nezabere ani deset minut. Psychicky je pro mnohé náročnější než samotná administrativa – obzvláště, pokud hraje roli tradice či rodina. Pak ale většina pocítí úlevu, jakmile je formální část uzavřená.
Zvláštní pravidla a časté mylné představy
Rodiče často řeší situaci u svých dětí. Mladiství od 14 let mohou rozhodovat o vystoupení nezávisle – i proti vůli rodičů. Věk mezi 12 a 14 lety vyžaduje souhlas dítěte. U mladších rozhodují výhradně zákonní zástupci.
Někteří se snaží postup vyřídit přes online portály. Ty nabízejí pohodlí, vyplňují formuláře a zajišťují termíny – ovšem za poplatek. Varování ovšem přicházejí od okresního soudu v Dortmundu a dalších justičních úřadů. Tyto služby nemohou nahradit osobní návštěvu a poplatek soudu zůstává povinností. Kdo zvolí tuto cestu, platí dvakrát – jednomu poskytovateli i úřadu.
Dalším mýtem je okamžité vymazání dat. Odchod ukončuje pouze členství, ne křestní zápis. V církevních registracích zůstává záznam křtu jako historický fakt. Ani svátosti nelze vzít zpět – pouze členství v instituci.
Také není pravda, že by stačil tichý protest. Oddělení od církve musí být výslovné a zdokumentované. Kdo to zanedbá, zůstává platícím členem – a daň je automaticky strhávána dál.
Mezi svědomím, financemi a společností
Debata o církevní dani je více než jen finanční otázkou. Týká se hodnot, odpovědnosti a identity. Pro některé představuje projev solidarity – příspěvek, který přesahuje samotné vyznání. Pro jiné je to pozůstatek minulých časů, neslučitelný s dnešním chápáním svobody.
Faktem zůstává, že církve provozují nemocnice, domovy důchodců, mládežnická centra a charitativní organizace – často právě tam, kde stát snížil výdaje. Organizace jako Caritas a Diakonie patří mezi největší zaměstnavatele v Německu. Bez příjmů z církevní daně by mnohé služby nebyly udržitelné.
Na opačné straně stojí ztráta důvěry. Skandály s týraním, nákladné stavební projekty a nedostatek transparentnosti odcizily mnoho lidí. Počet členů klesá už roky – a spolu s tím i příjmy. V roce 2023 počet vystoupení přesáhl půl milionu. Tento trend lze chápat jako tichý referend o postavení církve ve společnosti.
Lidé zpravidla nevystupují z lhostejnosti, ale z přesvědčení. Pro některé znamená svobodu, pro jiné ztrátu. Volba je osobní – a odráží zásadní změny v vztahu mezi náboženstvím a každodenním životem.
Závěrečná otázka proto zní: Jakou hodnotu má pro člověka víra? Roční finanční příspěvek? Vnitřní postoj? Nebo již vůbec nic?
Jisté je jedno: Kdo svoji pozici zkoumá, jedná uvědoměleji – bez ohledu na to, zda zůstane, či odejde. Církevní daň není nucením, ale možností. A stejně jako u všech rozhodnutí založených na přesvědčení, nakonec nezáleží na částce, ale na důvodu.
