© Routine für ein langes Leben
Ve věku 100 let Rosa Gieselbrecht nevypadá ani trochu unaveně. Její denní režim pro dlouhověkost je jasný, uspořádaný a přitom překvapivě jednoduchý. Každý den zahajuje pohybem, humorem a špetkou samostatnosti. Kdo ji poslouchá, rychle pochopí: tajemství jejího věku nespočívá v lécích či zázračných přípravcích, ale ve správném přístupu a srdci.
Ranní tělocvik, káva a jasná slova
Když se Rosa Gieselbrecht probudí, den pro ni nezačíná klidem, nýbrž aktivitou. Ještě v posteli cvičí cviky na tělo, 120 pohybů nohou, nějaké to protažení a občas i most. Toto je součástí jejího dlouhodobého zvyku pro dlouhý život už po mnoho let. „Vždy jsem byla velmi rozhodná,“ říká s úsměvem a dodává, „a to se nezměnilo.“
Ještě než přijdou její ranní pomocnice, které nazývá „punčochovými ženami“, je už připravená. Poté si chvíli odpočine, než pocítí hlad. Káva, rádio a zprávy jsou její ranní start. „Chci vědět, co se ve světě děje,“ říká a zamračí se, když je signál slabý.
Televize už není její oblíbená činnost. „Mám problém rozeznat, kdo je kdo,“ konstatuje suše. Raději poslouchá, používá svůj čtecí přístroj nebo se věnuje audioknihám. Technikou nikdy neoplývala, jak tvrdí. Přesto ti, kdo ji znají, vědí, že podceňuje samu sebe. Ve svých 18 letech byla povolána jako letadlová mechanikářka a úkol zvládla skvěle. Neobyčejná krejčová v uniformě, která si vybojovala místo v mužském světě.
Disciplína a radost ze života
Disciplína je jejím základem, radost ze života její hybnou silou. Denně ujde 1000 kroků, pokud je potřeba, i na balkóně – deset tam a deset zpět, dokud krokoměr neukáže požadovaný počet. „Pohyb udržuje mládí, i když to občas jde na úkor bolesti,“ říká. Bolest v pažích? Pak cvičí, aby je posílila. Vzdát se nepřipadá v úvahu.
Stejné platí i v kuchyni. Vaří sama, i když to trvá déle. „Co ti z televize připraví rychle, mi prostě zabere víc času,“ vysvětluje s úsměvem. Důvodem je pokles zrakové ostrosti, takže musí být opatrná, aby nic nezvládala chybně. Trpělivost se naučila – snad nejtišší tajemství jejího dlouhého režimu.
O víkendech málokdy panuje ticho v jejím bytě. Přicházejí děti, vnoučata a pravnoučata. Je smích, vaření a slavnosti. Syn Gerhard bydlí ve stejném domě, což jí poskytuje pocit bezpečí. „Někdy nepotřebuji rádio, slyším je zespodu,“ žertuje on a Rosa se směje – tím hlasitým, nakažlivým smíchem.
Od tradic k cestování – život s postojem
Rosa tvrdí, že jazyk je něco, co nelze zapomenout. Svůj místní dialekt z Reutinu si uchovala po desetiletí. Jen málokdo pozná rozdíl od jiných částí Lindau. Pro ni to není jen domov – je to součást identity.
Ve vzpomínkách jí ožívá staré Lindau: přátelé z mládí, povolání do služby, poválečná léta, první cesty. Svou první dovolenou absolvovala až v padesáti letech. Syn Gerhard ji spolu s manželem naložil do auta – cíl: Jugoslávie. „To bylo něco! Nerozuměli jsme slovu, ale hodně jsme se smáli,“ dodává. Od té doby cestovali pravidelně, až smrt manžela před 20 lety změnila běh věcí.
Navzdory tomu zůstala činná. Šije malé věci, udržuje pořádek, čte a přemýšlí – vše, co udržuje mysl čilou. Pro Rosu Gieselbrecht je duševní aktivita stejně důležitou součástí dlouhého života jako pohyb těla.
„Nechci se stát případnou péčí“ – humor jako tajemství života
Na otázku, co si přeje do budoucnosti, pokrčí rameny. „Mluvit o dalších letech je troufalé,“ říká. „Nechci se stát závislou na péči, raději chci ještě nějakou dobu být sama sebou.“ Mluví bez hořkosti, spíše s klidem. Její humor zůstal ostrý jako dřív.
„Někdo v noci furt poskakuje a já si říkám: Co půjde dřív – moje zuby, nebo já?“ Touto poznámkou rozesměje společnost. Ví, že stáří nepřináší jen dary. Přijímá ho tak, jak přichází – s vtipem, důstojností a jasnou myslí.
Rosa Gieselbrecht dokazuje, že dlouhověkost není o přísných pravidlech, ale o postoji. O malých, opakujících se činnostech, které dodávají jistotu: pohyb, zvědavost, disciplína a humor.
Její dny nejsou prázdné rituály, ale skutečná vděčnost. Každý krok, každý cvik, každá myšlenka ukazuje, že bere život vážně – ale ne přehnaně. „Je třeba umět se smát,“ říká, „i sám sobě.“
Co se od Rosy můžeme naučit
Možná neleží tajemství dlouhého života v těle, ale v duchu. Rosa Gieselbrecht to předvádí příkladem. Je nezávislá, jasná ve svých názorech a hrdá na své úspěchy. Spoléhá na rutiny, ale nikdy nezůstává stát na místě.
Její režim pro dlouhý život není receptem, který by šlo jen tak přenést. Jde o plod století plného změn – od válek k digitalizaci, od psacího stroje po chytrý telefon. Rosa všechno prožila a našla vlastní způsob, jak s tím žít.
Kdo ji potká, okamžitě pocítí kombinaci klidu a energie. Není to člověk, který litují minulosti. Dívala se dopředu, tak daleko, jak to jde. A to ji činí inspirující.
Nakonec zůstává věrná sama sobě – s jasným pohledem, i když trochu rozostřeným. Její život je tichou lekcí o síle, humoru a sebeúctě. A o síle jednoduché pravdy:
Dobrý život nezačíná velkými cíli, ale malými, věrnými zvyky – osobní rutinou pro dlouhý život.
